složení/ výstroj/ pěchota/ kavalerie/ námořnictvo/ dělostřelectvo/ zvláštní jednotky

ZVLÁŠTNÍ JEDNOTKY

Námořní pěchota
CSMC - Námořní pěchota Konfederačních států oficiálně vznikla 16 března 1861. Ze začátku se počítalo s klasickým štábem a šesti kumpaniemi, tedy asi s 1600 muži ale ve skutečnosti dosáhla marína v říjnu 1864 maximálního stavu 571 mužů. Velením byl pověřen plukovník Lloyd James Beall. V roce 1862 byla vytvořena její stálá základna u Drewry's Bluff v těsné blízkosti Richmondu pod názvem Camp Beall. Tato ozbrojená složka měla za úkol chránit námořní základny, dělové čluny, obrněnce a ostatní válečná plavidla. Oddíly mariňáků na jednotlivých plavidlech měly bránit zařízení lodí, palubní zbraně a jejich obsluhu.
Mariňáci měli pověst skvělých bojovníků a výborných střelců a zůčastnili se většiny námořních bitev. Bojovali například u Port Royal, Hampton Roads, Mobile Bay nebo Fort Fisher. Byli také pověřováni speciálními operacemi v krizových oblastech. V únoru 1863 námořní velitelství vypracovalo plán výcviku na zneškodňování obrněných plavidel nepřítele. Komanda námořní pěchoty byly v Missouri cvičeny k přepadávání palub a likvidaci posádek. Byla to reakce na hrozící napadení Charlestonu unionistickou flotilou v dubnu 1863.
V červenci 1864 generál Robert E. Lee navrhl plán kdy měl prapor mariňáků proklouznout pobřežní blokádou, provést obojživelný výsadek na Point Lookout nad Washingtonem a vysvobodit množství vězněných konfederačních vojáků. Akce měla proběhnout v koordinaci s nájezdem malé armády generála Jubala Earlyho na Washington. Jednotce měl velet Thomas S. Wilson spolu s poručíkem Henry H. McCunem. Celá tajná operace ale byla prozrazena a ztroskotala na špatné organizaci.
Zajímavostí je osud jednotky "Marine Guard" sloužící na slavné přepadová lodi CSS Sumter. Když byla po dlouhé honbě za nepřátelskými plavidly CSS Sumter obzbrojena u Gibraltaru a byl zabit velící důstojník poručík námořnictva Williams Andrews, velení převzal seržant námořní pěchoty George Stephenson. Stal se tak jediným mariňákem v konfederačním i federálním loďstvu který velel válečnému plavidlu.
V posledních dnech Konfederace na jaře 1865, byly zbylé jednotky konfederačního námořnictva a námořní pěchoty soustředěny u Drewry's Bluff a zařazeny po bok bojujících pozemních jednotek. Takový byl například osud Tuckerova pluku, který se následně vyznamenal v bojích u Saylor's Creek. Když Robert E. Lee kapituloval se svou armádou u Appomattox Court House, vzdalo se s ním také posledních 25 námořních pěšáků.

Výstroj
Přesné znění výstrojního předpisu pro "Confederate Marine Corps" se nedochovalo. Nicméně existuje dostatek fotografií a písemných podkladů z kterých se dá vycházet. V zásadě se výstroj a oblečení nelišilo od ostatních složek Konfederační armády. Snad jen barva uniformy, jejíž základní části pocházely z Anglie, je narozdíl od ostatních složek CS Army většinou popisována jako šedomodrá. Kalhoty důstojníků byly obvykle tmavomodré nebo v barvě "sky blue". Rekruti fasovali kalhoty z tmavě modré vlny na zimu a z bílé bavlny na léto. Jako svrchní část oděvu se nosily také šedivé nebo modré flanelové košile.
Knoflíky pro marínu byly taktéž vyrobeny v Anglii. Byly obyčejné, mosazné, nesoucí římské písmeno "M", které se často objevovalo i na opaskových přezkách.
Kromě mnoha dalších výstrojních součástek bylo pro potřeby CSMC dovezeno z Anglie 1000 opasků z černé kůže s dvoudílnými mosaznými 'snake sponami', množství sumek, bajonetových pochev a toren používaných v Britské armádě.

Výzbroj
Mariňákům bylo na začátku roku 1862 přiděleno 1000 britských pušek Enfield typ 1853 s šavlovými bajonety. Nicméně později Corps bojovali se všemi zbraněmi, které byly k dispozici. Příkladem může být používání zastaralých mušket u Mobile v březnu 1863, tj. předělaných z křesadlového systému na perkusní. Do jejich rukou se také dostala větší dodávka rakouských pušek Lorenz (0.54 in.). Mezi důstojníky byly oblíbené francouzské revolvery Le Mat.

Hodnostní označení
Prýmky měly být zlaté, ovšem jako v ostatních složkách armády se postupně přecházelo na méně výrazné barvy, nejčastěji na černou.

	Desátník	Seržant	První seržant
	Plukovní seržant ubytovatel	Plukovní bubeník	Vrchní seržant

Ženijní vojsko
Myšlenka na na zřízení čtyř ženijních a jednoho topografického praporu se v Kongresu objevila již během roku 1861, ovšem bez patřičné odezvy. Teprve na konci roku 1863 byl po vzoru US Army ustanoven pravidelný ženijní sbor. Původně se k ženistům nenabírali rekruti ale přecházeli k nim muži z prozatímních zákopnických brigád (pioneers), které se příležitostně tvořily podle potřeby při stavbách cest a mostů. Při pozdějším verbování dalších mužů se přihlíželo k náležité kvalifikaci: "...muži od dvaceti pěti do třiceti pěti let, nejlépe ženatí, se znalostí používání nářadí, mechanici všeho druhu, sedláci atp.".
První ženijní batalion byl vytvořen během zimy 1863-1864 a měl čtyři kumpanie. Muži v něm sloužící pocházeli převážně z Arkansasu, Texasu, Louisiany a Missouri. Byl dislokován v Trans-Mississippské oblasti. Dvě kumpanie byly umístěny v Galvestonu a dvě se zůčastnily Priceovy Missourijské expedice. První ženijní prapor vznikl v Richmondu, původně kvůli opravám silnic kolem hlavního města, během roku 1863. Sloužili v něm vojáci z Virginie a Severní Karolíny. Později tuto práci převzali váleční zajatci a příslušníci praporu nad nimi pouze vykonávali strážní činnost. Kumpanie A a E druhého praporu se nacházely v pevnosti Fort Fisher v Severní Karolíně, B, F, a I v pevnostech Fort Gaines a Morgan v Alabamě, D v pevnosti Fort McAllister v Georgii a kumpanie C, G, H, K byly přiřazeny k jednotkám ve Virginii. Třetí pluk měl osm kumpanií, z nichž sedm působilo během Atlantské kampaně a při operacích Hoodovy armády v Tennessee a osmá byla přesunuta pod generála Earlyho do údolí Shenandoah. Byl sestaven převážně z mužů z Virginie, Severní Karolíny, Kentucky a Tennessee.
a čtvtý prapor. Ženisté se asi nejvíce uplatnili během bojů okolo Petersburgu, kde prováděli opevňovací práce a při "Appomatox Campaign", když stavěli mosty a po přechodu armády je zas ničili, aby je nemohl využít nepřítel.
Uniformy ženijních důstojníků byly stejné jako u ostatních vojsk, pouze se lišily šerpy. Ty měly být žlutohnědé "tělové" barvy ale často se používata také barva červená. Knoflíky důstojnických uniforem měly ražbu v podobě písmene "E" (engineers). Poddůstojníci měli mít prýmky a někdy i lampasy tělové nebo bílé barvy. Rekruti nosili krátká saka šedé nebo hnědé barvy, typické pro celou Konfederační armádu. Kalhoty byly většinou nevojenské, pracovní. První pluk sloužil pod Severovirginskou armádou spolu se dvěmi kumpaniemi druhého pluku.

Signální vojsko
Signální sbor CSA byl ustaven 19 dubna 1862. Nejvyšším důstojníkem byl major, potom deset poručíků, deset nadporučíků a třicet seržantů. Ti byly speciálně vyškoleni v technice praporkové signalizace. Signální jednotky během přesunů a boje obsazovali vyvýšeniny a všeobecně místa s dalekým rozhledem aby mohli předávat zprávy mezi veliteli nebo jednotkami.
K signalizaci se používaly dvě velikosti čtvercových praporků o délkách stran 12 stop (366 cm) a 16 stop (488 cm), s menším čtvercem (od 1/2 stopy do 4 stop) odlišné barvy uprostřed.
Podobně jako důstojníci generálního štábu či ženijní vojsko, mělo být vojskové odlišení "Signal Corps" (šerpy, prýmky, manžety atd.) v žlutohnědé "tělové" barvě. Výstroj se nijak zvlášť nelišila od standartu ostatních jednotek, snad až na čepicové označení. Jednalo se o zkřížené stříbrné praporky ne nepodobné těm, jaké nosili příslušníci signálního sboru US Army.

Zuávové
Než se dostaneme k zuávským jednotkám v Americké občanské válce, je třeba si nejdříve něco říci o jejich francouzské předloze. V letech 1830-1847 musela francouzská armáda potlačit několik povstání ve svým koloniích, zejména v Alžíru. Proti domorodcům ale bylo třeba zavést zcela nové praktiky boje. Upouštělo se od masivní taktiky postupujících rojnicových linií a větší důraz se kladl na samostatné menší jednotky. Francouzi vyzbrojili tyto jednotky vrtanými puškami a vystrojili stejnokroji podle orientální módy. Výsledkem byly proslavené jednotky Zuávů, které se později zůčastnily například Krymské války nebo Italského tažení v roce 1850.
Individuální iniciativa a taktika malých jednotek podle francouzském systému byla v tehdejších vojenských poměrech takřka revoluční. Konfederační generál William Hardee publikoval doslovný překlad francouzského systému "lehké pěchoty" ve svém díle "Rifle and Light Infantry Tactics" již v roce 1855. Předválečná Amerika ale byla k novotám ve válečnictví poměrně konzervativní. Zatímco francouzi dál vylepšovali tuto svou metodu a evropské státy zřizovaly školy pro výcvik důstojníků v nové taktice, američtí velitelé pouze jezdili na pozorovatelské mise aby se podívali jak se teorie převádí do praxe.
Situace se obrátila až s vypuknutím války mezi severem a jihem a na obou stranách začaly šmahem vznikat zuávské pluky. Taktická stránka byla ale hrubě podceněna. Na základě úspěchů bajonetových útoků francouzských Zuávů kolem roku 1850, nabyli američtí velitelé dojem, že bajonet je králem bojišť. Neúměrně vysoké ztráty ale jasně mluvily proti. K přechodu na nový způsob vedení války vedla ještě dlouhá krvavá cesta. U většiny zuávských jednotek tak zůstalo pouze u exotického vzezření. Jejich pestré uniformy orientálního střihu měly svůj vzor ve stejnokrojích koloniálních vojsk evropských zemí, především francouzské koloniální pěchoty. Obvykle to byly jednotlivé dobrovolnické milice, vznikající ve větších městech nebo pluky podporované nějakou zámožnou osobou (pluk pak v mnoha případech nesl jeho jméno). Nebylo vyjímkou, že některé z nich existovaly jen pár měsíců ale byly i takové, které se staly legendami. Byly to hlavně ty zuávské jednotky, které bychom dnes nazvali jednotkami speciálními, údernými, prostě využívané pro nebezpečné operace v krizových oblastech. Za všechny lze snad jmenovat asi nejznámější jižanský zuávský pluk z Louisiany - Tiger Rifles. Lousianští tygři se prosadili v ohni mnoha bitev. Prosluli zuřivými útoky i houževnatou obranou a v neposlední řadě také obrovskými noži, kterými byli vyzbrojeni.

Remington Zouave Rifle Model 1863
S oblibou zuávských stejnokrojů přišly i zbraně ve stylu koloniálních vojsk. V žádném případě se ale nedá hovořit (alespoň v Konfederační armádě) o nějakém masovém vyzbrojení jednotek Zuávů těmito puškami.

Nůž Bowie s chráničem
Podobné zbraně, tvarem čepele odvozené od Bowieho nože, byly mezi konfederačními vojáky velmi oblíbené. Většinou se jednalo o exempláře domácí výroby ale existovaly i dílny, zabývající se jejich produkcí. Mezi zbraněmi Zuávů má tento nůž zajisté své místo. Například Tygři z Louisiany byli proslulí svými noži obrovských rozměrů (na dnešní vkus).

Ostrostřelci
Pluky "Sharpshooters" a "Light Infantry" začala Unie formovat již na začátku války a to hlavně zásluhou plukovníka Hirama Berdana. Federální armáda tak měla v tomto ohledu před rebely jednoznačný náskok. Nicméně to bylo u většiny starších velitelů považováno v lepším případě za experiment. Během "Poloostrovní kampaně" v roce 1862 se ale poprvé ukázalo, že se mohou ostřelovači opravdu uplatnit. Po vzoru Berdanových ostrostřelců Potomacké armády tak Konfederace organizuje výcvik vlastních ostrostřelců, zpočátku pod velením plukovníka Bristora Gayleho z Alabamy. První pravidelný pluk ostrostřelců při jedné své brigádě postavil generál Robert Rodes na začátku roku 1863 a později také u každé brigády své divize. Teprve na začátku roku 1864 generál Lee přijal koncept pro celou Severovirginskou armádu, ohledně přidělení jednoho batalionu ostřelovačů ke každé brigádě. Tyto jednotky se ihned uplatnily během Grantovy ofenzívy, později při obléhání Petersburgu a také během bleskové Earlyho invaze na sever v létě 1864.
Ačkoliv se nedochovalo příliš písemných zmínek, zdá se, že ostřelovači hráli významnou a někdy dokonce klíčovou úlohu v mnoha bitvách a kampaních let 1864 a 1865. Ačkoliv nejznámější ostřelovačskou jednotkou občanské války jsou dodnes bezpochyby unionističtí "Berdan's Sharpshooters", ve skutečnosti měli jižanští ostřelovači ve výsledku daleko větší efektivnost. Ke konci války, když se situace obrátila a začala se projevovat dominance Konfederace při skirmishingu, začala dokonce Unie formovat celé ostrostřelecké divize.
Bohužel, jak již bylo řečeno, není dostatek podkladů k činnosti konfederačních ostřelovačů. Pro představu tedy alespoň jak se rekrutovali nováčci do ostrostřeleckých jednotek ve federální armádě: "Zkoušený rekrut měl deset výstřelů na terč o průměru 10 palců (25 cm) na vzdálenost 200 yardů (183 m). Vybírali se ti, kteří měli nejlepší zásahy."

Enfield Whitworth Hexagonal
(1) Perkusní ostřelovačská puška vyráběná v anglickém Manchesteru. Pro střelbu se používala speciální munice (3). Na levé straně byl připevněn buď jednoduchý Davidsonův puškohled nebo nastavitelný teleskop (2). Byla to zbraň ve své době velice moderní a drahá. Střelec s ní dokázal zasáhnout cíl až na 800 m.

Ostřelovačské historky

Konec generála Sedgwicka
Během bitvy u Spotsylvanie 9. května 1864 operovaly jednotky unionistů generála Johna Sedgwicka podél opevněných konfederačních linií a hledali vhodné místo k útoku. Jižanští ostřelovači se činili jak mohli ale vojáci nepřítele, kteří již měli zkušenosti s jejich střeleckým uměním, se drželi v bezpečné vzdálenosti. Veliteli Unie se příliš nezamlouvalo jak se jeho muži krčí při každém výstřelu, neohroženě seděl v sedle svého koně a neustále je pobízel k větší iniciativě. "Sakra seberte se chlapi, na tu vzdálenost by ti zatracení rebelové netrefili ani slona..." Sotva to dořekl, padl mrtev k zemi, zasažen kulkou doprostřed čela. Konfederačnímu sniperovi, seržantu Graceovi, se povedl za daných okolností neuvěřitelný kousek. Jeho britská puška Whitworth zasáhla generála na vzdálenost 800 yardů (731 m).
Sedgwickova smrt zapříčinila zastavení útoku a ústup seveřanů a Leeova armáda mohla tento den slavit vítězství.

Ostrostřelci u Chickamauga
19. září 1863, během bitvy u Chickamauga, konfederační ostřelovač se svou Whitworthkou ráže 0.45" trefil generála Unie generála Williama H. Lytlee a smrtelně ho zranil. Generál v tu chvíli vedl útok proti pozicím jižanů. Seveřanská ofenziva se bez svého velitele zhroutila a rebelové získali čas k soustředění těžkých zbraní a lepší přípravě na protiútok. Generál Lytle den nato umírá.
Množství poschovávaných sniperů se během tohoto střetnutí zaměřilo hlavně na nepřátelské důstojníky a obsluhy děl. Svým střeleckým uměním jižanští ostřelovači značně ovlivnili průběh bitvy. Dalšímu přísunu federálních posil však již zabránit nedokázali.

Nahoru

Hodnostní a vojskové insignie Princip perkusního systému