..


..

složení/ výstroj/ pěchota/ kavalerie/ námořnictvo/ dělostřelectvo/ zvláštní jednotky


PĚCHOTA

"Vzhůru chlapi a na svá místa! Dnes nezapomeňte, že jste ze staré Virginie!"
James Longstreet ke svým mužům před Pickettovým útokem.

Naprosto rozhodující složkou obou armád ve válce Severu proti Jihu byla pěchota. Pěšáci tvořili zhruba 75% celkového počtu vojáků a až na pár vyjímek sehráli hlavní roli v nejdůležitějších bitvách...
Okolo roku 1860, tedy v době kdy ve Spojených státech začíná občanská válka, používají takřka všechny armády světových velmocí více či méně modifikovanou ofenzivní taktiku linií pěchoty, zažitou z Napoleonských válek. Vyjímkou samozřejmě nebyla ani US Army, ze které vyšli oba protivníci. Kumpanie pěchoty byly organizovány do dvou za sebou postavených řad. Útočící pěchota měla postupovat v těsně sevřených rojnicích čelně proti nepříteli. Naprostá většina velitelů měla tuto bojovou formaci zažitou jako základní taktiku vštěpovanou jim na vojenských akademiích.
Zahájení čelního útoku linie mohlo předcházet vyslání skupinek harcovníků (skirmisherů) nebo ostřelovačů, kteří měli narušit přípravy nepřítele k boji. Sám útok pak probíhal ve vlnách jednotlivých linií, střílejících pravidelné salvy. Velící důstojníci šli obvykle pár kroků před svými muži a snažili se rozkazy udržet vyrovnanou linii co nejdéle pohromadě. Při střelbě se musela linie zastavit. Rojnici šlo podle situace vhodně rozdělit a v závěrečné fázi útoku přejít do klusu. Prostoru pro nějaké taktizování tedy moc nebylo. Není proto divu že většina takto vedených manévrů, obvzláště na opevněné pozice, spíše připomínala jatka. Z dnešního pohledu se zdá skoro nepochopitelné tento způsob boje nazývat taktikou. Ovšem odpovídal schopnostem výzbroje tehdejší doby a do jisté míry také myšlení velitelů a jejich ideálu férového boje tváří v tvář nepříteli.
V prvních srážkách se opravdu postupovalo spořádaně podle vojenských příruček. Později však už nebylo možné vojáky, zvláště veterány, kteří věděli jak svazující je postup v řadě, udržet ve formaci. Po prvních výstřelech se linie zpravidla rozpadla na jednotlivé roty, bojující dále na vlastní pěst. V případě že se linie dostala do bezprostřední blízkosti nepřítele, obvykle následoval povel ke zteči. Teoreticky by se závěrečná zteč měla uskutečnit s nasazenými bodáky ale častěji docházelo k boji muže proti muži za použití pušek jako palic. Přeci jenom je rychlejší bácnout Yankeeho pažbou do hlavy než se zdržovat s nasazováním bodáku :-)
Rychlý vývoj palných zbraní však měl brzy všechno změnit. Doba bojujících gentlemanů se plíživě vytrácela. Nová generace vojevůdců slavila úspěchy na válečném poli s novými přístupy, jakými byly například tzv. zákopová nebo totální válka.

Johnny Reb na cvičišti
Výcvik neboli "drill" pěchoty převážně vycházel z oblíbené příručky "Hardee's Light Infantry Tactics", sepsané pozdějším konfederačním generálem Williamem Hardeem. Zde je malá ukázka ze základních předpisů pro velitele kumpanií (rot):
"Muži v linii mají být srovnáni podle velikosti. Vysocí na pravé straně formace, ti menší nalevo. V boji se zadní řada posouvá mírně doprava aby mohla střílet přes ramena mužů v přední řadě. Přitom je třeba pečlivě dodržet odstup mezi oběma řadami. Ucho vojáka v první řadě by se mělo při střelbě nacházet mezi první a druhou hlavňovou objímkou zbraně vojáka ve druhé řadě". Přesto si asi člověk v první řadě užil svoje...
"Střelba probíhá podle rozkazů: Celá kumpanie po salvách, jedna řada po salvách, postupná salva nebo individuální střelba."
Při přeskupení byli muži rozpočítáni známým "prvý, druhý, prvý, druhý..." aby se jasně určila jejich pozice v bojové nebo pochodové (čtyřzástupové) formaci. Přebíhání mezi řadami během bitvy nebylo žádoucí.
Rychlé nabíjení zbraně bylo jednou z důležitých dovedností, kterou bylo třeba vojáka naučit. Celý proces měl vypadat asi takto:
"Pažba je u paty levé nohy, hlaveň míří vzhůru a je mírně odkloněná od tváře. Voják vyjme náboj z cartridge boxu, odtrhne konec papírové dávky pomocí zubů a nasype prach do hlavně. Pak vloží do hlavně střelu. Pomocí nabijáku ji zasune až na dno hlavně. Když si je jistý že je střela dokonale usazená, vrátí nabiják na své místo pod hlavní. Potom může zvednout zbraň, míříc stále vzhůru a mírně dopředu. Vyjme zápalku z cap boxu, nasadí ji na piston a zbraň položí na rameno. Voják střílí pouze když k tomu dostane rozkaz. Schopný voják dokáže nabít a vystřelit třikrát za minutu."

Johnny Reb ve vojenském ležení
V přestávkách mezi bojem a pochodem trávil Johnny čas ve vojenském táboře. Ačkoliv konfederační armáda neustále trpěla nedostatkem stanů, dokázal si Johnny vyrobit kvalitní přístřešek téměř ze všeho a jeho příbytek byl často komfortnější než stan federála.
Den obvykle zahájil snídaní ze svých skromných zásob. Nad ohněm upekl kus soleného vepřového nebo špeku. Smíchal kukuřičnou mouku s vodou a ze vzniklého těsta na rozpáleném oleji připravil jednoduchou placku. To bylo ovšem v těch štastnějších dobách. Během kampaní se často stávalo, že zůstal tři nebo čtyři dny bez přídělů a potom sháněl jídlo kde se dalo. Někdy měl Johnny štěstí a dostal se ke kořisti v podobě federálního zásobovacího vozu. V tom se obvykle našel dostatek soleného vepřového a sucharů.
Ve výcvikovém táboře byl celý den "na place" s vyjímkou přestávek na jídlo. Výcvik skončil až se západem slunce. Když se tábořilo v poli, také neměl čas zahálet. Měl mnoho povinností, které ho plně zaměstnávaly. Sbíral dřevo na oheň, nosil vodu, kopal jímky nebo latrínu, hloubil zákopy atd. Často se zůčastňoval všelijakých inspekcí nebo přehlídek pro civilní obyvatelstvo.
Večer po jídle, když měl volno, Johnny odpočíval. Kouřil dýmku, možná si u táboráku zahrál na nějaký improvizovaný hudební nástroj nebo si alespoň zazpíval. Nebo prostě klábosil. Témat a historek k vyprávění bylo vždycky dost. Johnny nebyl nikdy při penězích. Vojín konfederační pěchoty měl teoreticky dostávat od vlády 11 dolarů měsíčně ale v praxi se k těmto penězům dostal tak jednou za 4 až 6 měsíců. Přesto nebo možná právě proto byly oblíbenou kratochvílí hazardní hry. Také čtení či psaní dopisů jistě bylo pro mnohé příjemnou relaxací. Kdo neuměl číst nebo psát, musel si najít někoho gramotnějšího, kdo to za něj udělal.
V noci, pokud nebyl ve strážní službě, spal co nejdéle mohl, protože nikdy nevěděl, jestli se bude moci v klidu vyspat i příští noc.
Je pravdou, že několik větších bitev se odehrálo v zimě (např. bitva u Fredericksburgu v prosinci 1862), většinou však obě armády trávily zimní měsíce bez větší aktivity v zajištěných zimovištích. V Konfederační armádě se kumpanie obvykle rozpadly na skupinky po 4-5 vojácích kteří se společně stravovali a starali se o stavbu svého zimního přístřeší. Někteří vybudovali kvalitní sruby obložené drny s ohništěm a odděleným prostorem na spaní a výstroj. Ti méně zruční se spokojili se čtyřmi stěnami stlučenými z prken, uvnitř vystlanými senem a gumovou plachtou jako střechou. Většinou to ale bylo něco mezi srubem a stanem. Tábor se dal na dálku poznat podle neustálého zvuku seker. Les, který obklopoval tábořiště obvykle velmi brzy zmizel. Veškeré dřevo v okolí padlo nejdříve na stavbu srubů a potom jako palivo.
Povinností v takovém zimovišti nebylo mnoho. Kromě příležitostných strážních služeb bylo jedinou starostí nekonečných zimních měsíců neustále udržovat teplo v příbytcích. Neboli vojenskou terminologií řečeno, vojsko "drželo pozice".
Když napadl sníh, oblíbenou činností se staly koulovačky. Většinou improvizované ale někdy předem naplánované, například mezi pluky z různých států. Někdy se z malé šarvátky vyloupla obravdová bitva ne nepodobná skutečné realitě. Bitevní linie (někdy celé pluky nebo brigády) se snažily pomocí sněhových útoků ukořistit protivníkovu zástavu. Pokud se tak stalo, poražený regiment bojoval o to houževnatěji, aby získal svůj prapor zpět. Takovéto bitvy trvaly třeba i několik dní. Aby se hrálo fér, zůčastňovali se těchto koulovaček i důstojníci. Někdy se připojilo i civilní obyvatelstvo z okolí. To se pak v bitevních liniích objevily i ženy a muži bojovali ještě srdnatěji.
S jarem ale opět přišlo období dlouhých pochodů, bitev, puchýřů a bolavých údů.

Johnny Reb na pochodu
Ačkoliv existovala poměrně hustá železniční síť, konfederační voják se většinou přesouval po svých. Když přišel rozkaz vyfasovat nebo uvařit jídlo na tři dny, věděl Johnny, že přijde dlouhý pochod. Často snědl třídenní příděl ještě než to přišlo, protože se domníval že bude snadnější nést jídlo v žaludku než v chlebníku. Někdy měl štěstí a jeho kumpačka měla tu čest jít v čele kolony. To v praxi znamenalo, že zbytku mužstva zbyl kolem cesty k jídlu jenom prach.
Celodennním pochodem urazila kolona zhruba 7 až 12 mil (asi 11 až 19 km), někdy více. Nezdá se to moc ale nezapomínejme že Johnny nesl velkou polní a měl na nohách mimořádně nepohodlné boty. V tom lepším případě, protože někdy neměl ani ty boty...
Cestou bylo Johnnyho největší starostí jak naplnit svou polní láhev a hlavně žaludek. Při únavném pochodu se odreagoval alespoň tím, když mohl pomluvit nějakého nepopulárního velitele nebo naopak vychválit toho oblíbeného.
Pochodovalo se až do setmění a když se konečně kolona zastavila, nebylo třeba dělat si starosti se stavbou tábora. Johnny se prostě skácel tam kde se zastavil a usnul. Brzo ráno zase vstal aby strávil další horký den na prašné cestě.

Johnny Reb na bojišti
První Johnnyho bitva byla pro něj celkem traumatizující zkušenost. Jen si to představte. Ohlušující dělostřelba, dusot kopyt, křik velitelů a potom střelba z pušek; palčivý, dusivý kouř naplní vzduch. Je takřka nemožné vidět nepřítele, takže člověk střílí bez míření někam do té mlhy. Kolem bzučí kulky jako mouchy a dělostřelecké projektily připomínají létající bowlingové koule. A ta pravá legrace nastane když koule nahradí kanystry. Kamarádi kolem nabíjejí a střílejí jak nejrychleji umí. Někteří z nich padnou a jiní přicházejí na jejich místa. Pak se na chvíli mlha zvedne a je vidět nepřátelskou linii, která navzdory té smrtící smršti vypadá téměř nedotčena. Střelba přestává a až teď jsou slyšet výkřiky bolesti, volání o pomoc a ržání splašených koní. Do toho přichází rozkaz nasadit bajonety a postupovat kupředu... Jaký má v tu chvíli Johnny výraz asi nejlépe vystihuje dobová průpovídka "Seeing the Elephant", totiž že vypadá jako by právě "viděl slona". Zvláštní a děsivý zážitek.

Disciplína
Každá vojenská organizace potřebuje disciplínu a ani Konfederační armáda nebyla vyjímkou. Principy vojenské justice byly v zásadě převzaty od federální armády. Od méně závažných přestupků jako neposlušnost, opilost nebo opuštění služby se řešily i závažnější věci jako například krádež, nepovolená střelba, spaní ve stráži nebo urážka dámy. Nejzávažnějším proviněním byla dezerce. Tresty byly různé. Za ten samý přestupek mohli dva různí vojáci dostat dva velmi odlišné tresty. Zde jsou některé z nich, seřazené podle závažnosti:
  • Chléb a voda místo běžných přídělů
  • Peněžní pokuta
  • Nepopulární nebo těžká práce (úklid latrín, vykopání nové latríny)
  • Vězení
  • Přikování k řetězu se železnou koulí po určenou dobu
  • Nošení klády, pražce nebo jiného těžkého předmětu po táboře (někdy spojeno s nošením cedule, např. "Spal jsem ve stráži"). U kavalerie se používala modifikace, kdy se provinilec musel pohybovat po táboře na dřevěném koni
  • Ocejchování
  • Trest smrti
Dezerce jako nejhorší přestupek byla před případnou exekucí popravčí četou pečlivě posuzována. Záleželo na tom, jak dlouho byl voják pryč, jestli utekl z tábora či během bitvy, případně jestli se dobrovolně vrátil.
Asi nejvíce se objevovala neposlušnost nebo nerespektování nadřízených. Ze začátku války měli problém hlavně muži z vyšších společenských vrstev. Nemohli se smířit s tím, že musí poslouchat rozkazy důstojníků s nižším společenským postavením a vykládali si je po svém.
Souhrnně se dá říci že Konfederační armáda byla k dezercím poměrně benevolentní. A to i přes stále se tenčící počty vojáků. Vyjímkou byl snad jen velitel Army of Tennessee generál Braxton Bragg, známý svou "štedrostí" při udělování trestů smrti.

Johnny Reb na marodce
Nemoci byly hlavní příčinou úmrtí většiny obětí války. Na každého muže padlého v bitvě připadli dva muži, které zabila nemoc. Kurděje, dysenterie, tyfus, nebo zápal plic zabíjely po stovkách. Příčinou byly většinou špatné hygienické podmínky. Tábory byly špinavé. Vyjímkou například nebyla latrína vykopaná u řeky, z které muži dole po proudu nabírali vodu na vaření a pití. Kempy byly plné odpadků všeho druhu. Muži se koupali velmi zřídka a v zimě vůbec. Obvykle měli pouze jedny šaty, které téměř neprali. Ideální zázemí pro různou havěť a nemoci. Medicínské vědomosti už znaly mikroorganismy ale neznaly souvislosti přenosu nemocí.
Zranění v bitvě znamenalo návštěvu plukovního chirurga s nejistým výsledkem. Střelná zranění kulkou nejběžnějšího kalibru 0,58 palce (1,47 cm) obvykle vydala dost hrozivě. Pokud byla zasažena kost, znamenalo to její roztříštění a většinou nebylo jiné cesty než amputace. Zásah do oblasti břicha byl v naprosté většině smrtelný. Zranění méně pro život důležitých orgánů, pokud nebyla zasažena kost, obvykle znamenalo vyjmutí kulky a obvázání rány. Avšak nehygienické praktiky v mnoha případech způsobily vážnou infekci. Ostatní zranění, které musel lékař řešit byly způsobené například bajonetem, střepinou dělostřeleckého granátu, pažbou pušky atd. Po ošetření byl voják podle závažnosti zranění poslán zpět ke své jednotce nebo k doléčení na lůžko.

Výzbroj
Masové zavádění pušek s vrtanou hlavní s delším dostřelem ale hlavně s daleko větší přesností střelby revolučně změnilo způsob válčení. Zatímco první dobrovolníci přihlašující se do konfederační armády v roce 1861 byli vyzbrojeni většinou nedrážkovanými mušketami, někdy ještě s křesadlovým zámkem, do roku 1863 jsou již téměř všichni muži vybaveni moderními drážkovanými Enfieldkami, Richmondkami nebo ukořistěnými seveřanskými Springfieldkami.
Pro představu: Dostřel pušky s hladkou hlavní se pohyboval okolo 200 m a cíl bylo možno jakž takž zasáhnout asi od 80 m. Pytel s moukou ze vzdálenosti 180 m dobrý střelec s touto zbraní dokázal trefit čtyřikrát ze 160 pokusů. Puškou s taženou hlavní stejný střelec dokázal trefit cíl na 550 i více metrů.

Vzor 1816
Velké množství těchto původně křesadlových nedrážkovaných mušket ráže 0.69 palce prošlo ještě před válkou konverzí na perkusní zámek. Spolu s předchozí verzí 1812 a novějšími 1822 a 1842 se vyskytovaly poměrně často na obou stranách.

Palmeto
Slavná modifikace muškety vzor 1842, vyráběná v Columbii v Jižní Karolíně. Na zámku měla vyrytou palmu, tedy symbol zmíněného státu.

Richmond
Když Harpers Ferry padlo do rukou Konfederace, byla zabavena i výrobní linka na puškové muškety vzor 1855. Zařízení bylo převezeno do Richmondu a byl na něm zahájen vývoj nové zbraně, nesoucí název hlavního města. V parametrech se zcela vyrovnala souběžně na Severu vyráběné pušce Springfield vzor 1861 a později 1863. Kvůli problémům, hlavně s nedostatkem materiálu, jich ale bylo vyrobeno poměrně malé množství.

Enfield
Kvalitní anglická puška Enfield byla jednou z nejrozšířenějších zbraní občanské války. Konfederace jich dovezla kolem 400 000 kusů.

Lorenz
Mezi vojáky na obou stranách se dostal hlavně vzor 1854 této puškové muškety rakouské výroby.

Colt Dragoon/Whitney
Z krátkých palných zbraní jižanské zbojovky upřednostňovaly výrobu napodobenin před vlastím vývojem. Oblíbená byla například kopie Coltova modelu Dragoon, či na severu vyráběného revolveru Whitney. Kvalita těchto výrobků, hlavně díky nedostatku kvalitního materiálu (některé části se vyráběly z levné mosazi), však většinou nedosahovala kvality originálů.
Velké množství příručních zbraní bylo dovezeno z Evropy. Zejména od anglických a francouzských výrobců

Nové ruční palné i dělostřelecké zbraně s sebou samozřejmě přinášely i nové praktiky obrany. Začíná se klást větší důraz na opevňovací práce. Zprvu si sami vojáci intuitivně vyhrabávají mělké okopy vším co mají po ruce. Bodáky, jídelními miskami nebo hrníčky. Později se objevují první zákopy, ostnatý drát, minová pole, ruční granáty.

Nahoru

/DixieLine | Bob2008