DĚLOSTŘELECTVO
"Nic během bitvy nedělá větší dojem než baterie dvanáctiliberních děl s hladkými hlavněmi, která se přiblíží na čtyři sta až šest set kroků k nepříteli. Poškozuje ho nejen granáty a kartáči ale svou hřmotnou blízkostí působí na jeho morálku."
Robert E. Lee
Od počátku války na tom byla Konfederace s dělostřelectvem dost bídně. Do konce konfliktu se jí prakticky nepodařilo dosáhnout kvality a množství výzbroje federálů. Unie měla na konci prvního válečného roku 163 houfnic a polních kanónů. Konfederaci padlo do rukou množství těžkých kusů ale pouze 35 polních děl. Ve válečných letech obě strany počty děl samozřejmě zmnohonásobily. Severu spolehlivě stačily jeho výrobní kapacity, Jih se musel částečně spolehnout na dovoz z Evropy.
Základní klasifikací dělostřectva je tzv. těžká artilerie (pevnostní a obléhací) a lehká artilerie (polní dělostřelectvo). Ještě je třeba zmínit tzv. horské dělostřelectvo, zahrnující speciálně odlehčené kusy, umožňující transport náročným terénem za pomoci lidské síly.
Polní dělostřelectvo
Hlavním posláním polního dělostřelectva byla především podpora pěchoty a operace defenzivního charakteru. Proto také baterie podléhaly velení pěchotních divizí. Před útokem pěžích složek bylo jejím úkolem tzv. dělostřelecká příprava. Tedy pokud možno narušit přípravu nepřítele k boji, způsobit v jeho řadách co největší škody, případně umlčet protivníkovy baterie. Při konečné fázi útoku pěchoty se zpravidla děla stáhla a připravovala se ke krytí případného ústupu. 
Základní organizační jednotkou polního dělostřelectva byla baterie. Ta měla obvykle 4 nebo 6 děl ale existovaly baterie až s devíti kusy. Dělostřelecké baterii zpravidla velel kapitán. Baterie se dále dělila na družstva po dvou kanónech pod velením poručíka. Každý jeden kus měl na starosti seržant. Ovšem v akci mohla nastat i situace, kdy celé baterii velel třeba první seržant. Od začátku války byly přidělovány dvě až tři baterie ke každé brigádě pěchoty. Velitel dělostřelecké baterie, ač zpravidla nižší hodnosti, měl větší zodpovědnost než plukovník pěchoty a často se zodpovídal přímo brigádnímu generálovi. S organizační strukturou artilerie se často experimentovalo. Úplné oddělení dělostřelectva od pěchoty ale vývoj ve válce nikdy nedovolil. Ukázalo se, že nejúčinnější je soustředění palebné síly na úrovni divize. Těchto několik baterií bylo v Konfederační armádě obvykle nazýváno batalion. Ve větším měřítku, nebo dokonce ofenzivně, nebylo možné polní dělostřelectvo použít.
Postavení takové jedné šestidělové baterie mělo na šířku zhruba 75 metrů. Ke každému dělu náležela jedna kolesna s municí. Ta byla v boji vypřažena a umístěna za střeleckou pozici do takové vzdálenosti aby byl přísun munice pokud možno plynulý a přitom relativně bezpečný. Ještě dále v zázemí byly umístěny muniční vozy, vozy s krmivem pro koně, pojízdná kovárna atd.
Ve výzbroji konfederačního polního dělostřelectva převažovala děla s nedrážkovanou hlavní a malým dostřelem. Proto artilerie hlavně zasahovala proti útočící pěchotě a do soubojů s modernějšími děly Unie se pouštěla jen vyjímečně. Počty děl se pohybovaly v poměru zhruba 8 děl na tisíc mužů. Nejrozšířenějším typem s hladkou hlavní byl osvědčený veterán z Mexické války, 12 liberní bronzový Napoleon model 1857. Napoleony byly po vypuknutí konfliktu vyráběny odděleně ve zbrojovkách na Severu i Jihu a mírně se od sebe odlišovaly. Dále se hojně vyskytoval model 1841-1844 podobné konstrukce a 12 liberní houfnice, případně její 24 a 32 liberní modifikace. Při použití granátů a kartáčů zblízka proti pěchotě měly tyto zbraně nejen obrovský účinek ničivý ale i psychologický.
Z děl s drážkovanou hlavní byl nejpoužívanější typ Parrot (10 a 20 liberní) a 10 liberní Ordnance Rifle. Dále to byly modifikace kanónu Rodman nebo Wiard a v omezených množstvích anglická děla Blakely a zezadu nabíjený Whitworth.
1857 Napoleon
nedrážkovaný

Projektil: 12 liber
Hmotnost: 1068 kg
Dostřel při 5°: 1536 m
Ráže: 118,7 mm |
Model 1841 Gun
nedrážkovaný

Projektil: 6 liber
Hmotnost: 810 kg
Dostřel při 5°: 1390 m
Ráže: 93,2 mm |
12 pdr. Howitzer
houfnice

Projektil: 12 liber
Hmotnost: 375 kg
Dostřel při 5°: 980 m
Ráže: 118,7 mm |
|
24 pdr. Howitzer
houfnice

Projektil: 24 liber
Hmotnost: 598 kg
Dostřel při 5°: 1209 m
Ráže: 147,8 mm |
Parrot
drážkovaný

Projektil: 10 liber
Hmotnost: 816 kg
Dostřel při 5°: 1737 m
Ráže: 76,2 mm
|
Ordnance Rifle
drážkovaný

Projektil: 10 liber
Hmotnost: 783 kg
Dostřel při 5°: 1673 m
Ráže: 76,2 mm
|
|
Whitworth
drážkovaná zadovka

Projektil: 11 liber
Hmotnost: 495 kg
Dostřel při 5°: 2560 m
Ráže: 69,8 mm
|
Blakely Rifle
drážkovaný

Projektil: 10 liber
Hmotnost: 363 kg
Dostřel při 5°: 1691 m
Ráže: 86,4 mm
|
Wiard
drážkovaný

Projektil: 6 liber
Hmotnost: 329 kg
Dostřel při 5°: 740 m
Ráže: 66 mm
|
Těžké dělostřelectvo
Kromě pevnostních a obléhacích děl ještě nepochybně do těžkého dělostřelectva patří výzbroj pobřežních baterií. Část těžkých děl byla uzpůsobena pro transport po vlastní ose ale většinou jejich přeprava vyžadovala speciální techniku. Pobřeží zpravidla chránily ty největší kusy s obrovským dostřelem, jako například Kolumbiády nebo Dahlgreny. S těmi se po osazení prakticky už nedalo hnout. Osmi a desetipalcové odlehčené hmoždíře byla přepravovány na speciálních vozech, zatímco těžší desetipalcové a obří třináctipalcové kusy musely být náročně přesunovány po železnici nebo po moři.
I zde bylo přistoupeno k postupnému přecházení na děla s drážkovanou hlavní. U obléhacích děl tak například větší přesnost a destruktivní palebná síla signalizovala, že staré kamenné a cihlové pevnostní stavby se brzy stanou minulostí. V některých případech bylo přistoupeno na méně nákladnou konverzi, tj. převrtávání hladkých hlavní a vyztužení obručemi. U takto konvertovaných děl však často docházelo k roztržení hlavně. O takové případy nebyla nouze a v takovém případě to většinou odnesla i posádka. Přeci jen byly původní odlitky konstruovány pro jiné použití.
Pro střelbu z hmoždýřů se většinou používaly sférické střely s časovanou nebo nárazovou rozbuškou. Experimentovalo se s kartáčovými střelami ale při specifické palbě to znamenalo značné nebezpečí pro obsluhu hmoždýře.
Columbiad
pevnostní těžké dělo

Projektil: 101,7 libry
Hmotnost: 6985 kg
Dostřel při 35°: 4415 m
Ráže: 254 mm
|
10 inch Mortar
hmoždíř

Projektil: 88,4 libry
Hmotnost: 2620 kg
Dostřel při 45°: 1854 m
Ráže: 254 mm
|
Dahlgren
pevnostní těžké dělo

Projektil: 73,5 libry
Hmotnost: 4202 kg
Dostřel při 15°: 3155 m
Ráže: 228 mm
|

V koloně baterie polního dělostřelectva bylo samotné dělo samozřejmě na prvním místě. Tomu se vše podřizovalo. Kanóny se řadily do čela před ostatní vozy a při ústupu se jako první stahovaly. Když kolona zapadla do bahna, na prvním místě bylo vyprošťění lafety s dělem.
Základní souprava sestávala z kolesny a lafety. Obě části byly během přepravy spojené dohromady a pohodlně fungovaly jako vůz. Používalo se několik typů lafet. Nejlehčí lafeta s odlehčenou nohou byla pro lehké kusy jako 6pdr. Gun, 3inch Rifle, 10pdr. Parrott a 12pdr. Howitzer (váha 900 liber, délka od předku kola po konec nohy 116,6 palce). Potom o něco delší lafeta s neodlehčenou nohou pro 12pdr Napoleon 1857 a 24pdr. Howitzer zřídka i 10pdr. Parrot nebo 12pdr. Howitzer (váha 1128 liber, délka 122,75 palce). Ta samá noha ale větší bočnice pro 12pdr. Napoleon 1841 a 32pdr. Howitzer, zadovky Whitworth, 20 a někdy i 30pdr. Parrott nebo například Blakely (váha 1175 liber a délka 122,75 palce). Samostatnou lafetu měl Wiard. Všechny lafety, kolesny, muničáky a ostatní vozy používaly univerzální čtrnáctipaprsková kola o průměru 57 palců (145 cm), uzpůsobená k snadné demontáži a výměně. Kola byla úzká aby na nerovném povrchu pružila a lépe se vyprošťovala z bahna. Na kolesnu se nakládala jedna bedna s municí, další dvě se nacházely spolu s jedním náhradním kolem, ocelovým kýblem na kolomaz, dřevěným vědrem a někdy i náhradním kýblem na vytěrák, na muničním voze v zázemí. Posádku muničáku měl na starosti desátník, koloně muničních vozů velel poručík. Nákladní vůz zpravidla vezl náhradní díly, nářadí, krmivo a postroje pro koně a vůbec všechno co taková baterie mohla potřebovat. Důležitou součástí každé baterie byla také pojízdná kovárna s výhní a vybavením pro nutné opravy.
Do služby u dělostřelectva byly předepsáni koně pět až sedm let staří, silní a dobře živení s ideální výškou mezi 60 a 65 palci (tedy okolo 165 cm). Předpisy jsou ale něco jiného než praxe. V krizových obdobích, kdy sami vojáci neměli co jíst, lze jen těžko předpokládat že se hledělo na to jak jsou koně vykrmení nebo vysocí.

Lafeta s dělem a kolesna |

Polní kovárna |

Muniční vůz |

Nákladní vůz |
Obsluha polního děla
Obrázek dole ukazuje pozici a činnost jednotlivých členů obsluhy děla. Podle dobové příručky pro polní dělostřelectvo "Artillery for the United States Land Service", by měl celý proces střelby vypadat asi takto: Začíná rozkazem velitele baterie, kam střílet, jak daleko, jaká munice se má použít a tak dále. Po zvolání velitele baterie A (podporučík či poručík někdy i první seržant) "Load", přistupuje F k ústí hlavně s pěchovadlem rovnoběžně s hlavní. Nabíječ E přebírá munici od nosiče I, který zároveň asistuje při přípravě munice (G a H) a hlásí náměr. E vkládá náboj do hlavně a F ho zasune na místo v hlavni. C ucpe zátravku (zápalný otvor) palcem, opatřeným ochranným koženým návlekem. Střelec a velitel děla B nastavuje náklon pomocí náměrného šroubu a směr za asistence C.
Po nabití a zamíření následuje hlášení "Ready". C zapíchne doutnák do zátravky, zatímco D váže smyčku na zápalku a poté ji vkládá do zápalného otvoru. Po rozkazu "Fire" střelec D zatáhne za lanko a následuje výstřel. Kanón je zpravidla výstřelem vržen zpět a je společnými silami obsluhy dotlačen zpět na místo. F vyčistí hlaveň vytěrákem a celý proces začíná od začátku.
Dobře secvičená osádka děla dokázala vystřelit dvakrát až třikrát za minutu, zvláště v případech, kdy se vynechávalo vytírání hlavně. Když došlo ke ztrátám mezi dělostřelci, samozřejmě se nepřestalo střílet ale jednotlivé úkoly se rozdělily mezi zbývající členy obsluhy. Teoreticky byli schopni kanón obsluhovat dva muži.

|
|