úvod/ články/ filmy/ zdroje & linky

Rebel Yell
Charge, men, and yell like furies!

Tohle známé zvolání Thomase Stonewalla Jacksona během první bitvy u Bull Runu je někdy uváděno jako moment, kdy poprvé zazněl bojový pokřik jižanských vojáků. Je to docela možné ale nikdo to dnes nedokáže s určitostí potvrdit. Jisté je, že během války bylo možné "rebelský jekot" zaslechnout na většině bojištích. Konfederační vojáci používali tuto zvukovou kulisu s cílem zastrašit nepřítele a posílit vlastní morálku.
Přesný zvuk bojového řevu je dnes předmětem mnoha spekulací a diskusí. Vtipná průpovídka: "Sakra slyšel jsi to? Co to bylo? No to byl buď Jackson nebo králík...", která kolovala mezi federály, naznačuje podobnost s pištícím králíkem. Povstalecký řev byl také přirovnáván k řevu pumy nebo vytí vlka. Ve filmech nebo počítačových hrách často slyšíme něco jako "Jííí-houu". Vzhledem k rozdílům v popisech je pravděpodobné, že pokřik se lišil podle příslušnosti k určité jednotce nebo státu. Například příslušníci 35. praporu Virginiské kavalerie dostali přezdívku "Comanches" podle jekotu, který připomínal útočící indiány.
Existuje opět několik teorií jak vznikl bojový řev rebelů. Podle historika Gradyho McWhineye jde o odvozené bojové výkřiky skotských Highlanders. Jako příklad uvádí bitvu u Killiecrankie (1689), ve které skoti zastrašovali nepřítele "tajuplným a zneklidňujícím vytím". Již některé prameny, popisující římskou expanzi do Británie, se zmiňují o zvláštních zvycích bojovníků ze severních keltských kmenů. Kromě toho, že bojovali téměř nazí a malovali si tělo indigově modrou barvou, při bitvě vydávali téměř zvířecí skřeky. Teorie, že řev jižanských vojáků je keltského původu je dále podpořen výzkumem etnického rozdělení mezi severními a jižními americkými státy. Deset let před občanskou válkou žilo na území od Virginie po Texas asi tři čtvrtiny bělochů s prokazatelně keltskými předky. Anglický jazyk je u této populace ovlivněn zbytky skotské galštiny s dispozicemi pro vysoko posazený pronikavý křik.
Někdo se přiklání k verzi, že jde modifikaci pokřiku původních amerických obyvatel. Indiánů bojovalo na straně Konfederace nemalé množství.
Další vysvětlení, se zvláštním zřetelem na pokřik, používaný v armádě Severní Virginie, je, že šlo vlastně o zvuk, jaký vydává vůdce psí smečky. I to má svojí logiku, protože lov s pomocí loveckých psů byl na Jihu velmi oblíbený. Lovci přitom často napodobovali vytí vůdčího psa aby mohli smečku v případě potřeby patřičně usměrnit.
O tom, jak byla tato válečná taktika úspěšná se lze mnohokráte přesvědčit mimo jiné při čtení vzpomínek válečných veteránů. Svojí první zkušenost s povstaleckým řevem popisuje ve svých pamětech plukovník Keller Anderson z Kentucky. Jde o již zmíněnou první bitvu u Bull Runu, kdy bylo federální vojsko obráceno na útěk do Washingtonu: "...šílený, pronikavý, srdcervoucí jekot, při kterém tuhla krev v žilách byl slyšet na míle daleko a snad až do nebes..."
Podporučík Unie Ambrose Bierce líčí svoje pocity během bitvy u Chickamaugy: "...potom se po naší levé straně a odzadu ozval řev rebelů. Bylo to jako vlna, která postupně prošla kolem nás. Najednou se jekot ozval i napravo a před námi až se skoro zdálo, že se dostal do bodu, odkud to začalo. Byl to ten nejděsivější zvuk, jaký jsem kdy slyšel!"

/DixieLine | Bob2008