úvod/ články/ filmy/ zdroje & linky

Železnice v Americké občanské válce
Obrněné vlaky

Mimo životně důležité funkce pro hospodářství Severu i Jihu byla slušně rozvinutá železniční síť v době občanské války přirozeně využívána i pro vojenské účely. Po lodní dopravě byla železnice druhý nejpoužívanější prostředek pro poskytování taktické a logistické podpory vojsk. Při plánování vojenských akcí bylo velice často přihlíženo k blízkosti železniční tratě. Kdo v bitevním terénu ovládal železnici, měl jasnou výhodu. Dalo se jí použít k pohodlnému přesunu k blízkosti nepřítele, stejně jako k rychlému ústupu. Trať a zejména nádraží byla častým vojenským cílem a velké armády se zpravidla zdržovaly v její blízkosti.

Pro velitele bylo zajímavé používání sólo lokomotiv při průzkumu nepřátelských pozic. I když to může vypadat jako riskantní podnik, ve skutečnosti to bylo poměrně bezpečné. Lokomotiva mohla rychle zařadit zpětný chod a rychlostí až 90 km/h bezpečně uniknout i těm nejschopnějším kavaleristům. Pro svou velkou mobilitu byly lokomotivy užitečné také jako kurýrní vozidlo, když velitel potřeboval rychle doručit zásadní zpravodajství. I když se během války již ve velké míře používal k rychlé komunikaci telegraf, telegrafní linky byly hodně zranitelné a snadno podléhaly nájezdům záškodníků. Samostatných lokomotiv bylo také používáno jako beranu k proražení nepřátelské linie. Za lokomotivou v takovém případě následoval útok pěchoty. Hořící lokomotiva napěchovaná výbušninami dovedla udělat v řadách nepřítele slušnou paseku, stejně jako třeba dokonale zničit most přes důležitý tok.
Brzy se ale zjistilo, že i lokomotivy mají svoje slabiny. Pro dobrého střelce nebylo příliš těžké prostřelit parní kotel či zlikvidovat posádku. Unie proto začala s pancéřováním lokomotiv proti střelám z pěchotních zbraní. Bohužel se tím ale značně omezil únikový prostor pro posádku v případě nehody. Při roztržení kotle totiž nebylo jiného východiska pro posádku než vyskočení z lokomotivy. Kompromisem byla instalace malého oválného okna, které mělo zbrzdit případnou střelu ostrostřelce a přitom poskytnout dostatečný výhled pro strojvůdce.

Prázdný nákladní vlak jedoucí několikrát tam a zpět mohl vyzvědače přesvědčit že nepřítel posiluje svá postavení, zatímco ve skutečnosti je již dávno někde jinde. Jedna federální lest se zakládala na vybudování falešné koleje s nákladními vagóny aby bylo Konfederační dělostřelectvo přinuceno ke střelbě a odhalilo tak svoje postavení. Než používání vlaků jako dělostřelecká návnady, bylo důležitější jejich použití k přepravě těžkých zbraní na bojiště. Netrvalo dlouho a velitelé přišli na to, že vlastně nemusí pracně těžká děla nakládat a vykládat. Vznikají tak první pojízdné železniční dělostřelecké baterie. Lokomotivu nebylo třeba vypřahat jako koně, kteří byly do té doby hlavní hybatelé pro těžké zbraně a střelba mohla probíhat i za pohybu vlaku. Tyto baterie byly někdy chráněny dřevěnými nebo železnými štíty, nakloněnými pod úhlem 45 stupňů. V každém případě ale byla pro ochranu dělostřeleckého vlaku vždy vyčleněněna část pěchotních či jízdních jednotek.
Od dělostřeleckých železničních vozů pak už byl jenom krůček ke kompletně vyzbrojeným a z velké části opancéřovaným vlakům. U ozbrojených vlaků se lokomotiva umisťovala uprostřed soupravy, kde jí byla zaručena nejlepší ochrana. Dělostřelecké vagóny byly pro změnu umisťovány na obou koncích aby děla měla dostatečný prostor pro palbu. Mezi tím byly vozy s municí a plošiny pro střelce, ukryté za pytli s pískem.
Události kolem námořního souboje obrněných plavidel Monitoru a Merrimacku u Hampton Roads jen utvrdily železniční inženýry v nutnosti vylepšovat ochranu obrněných vlaků silnějším pancéřováním a lepší výzbrojí. Objevují se celopancéřované nástavby pro těžká děla po vzoru populárních Monitorů se střílnami pro pěchotní zbraně. Nicméně střelba z mušket a děl současně ve stísněném prostoru železničního vagónu byla značně matoucí a nebezpečná. Nakonec se ostrostřelci s opakovacími puškami přesunuli na nástavbu na střeše vozu. Jiný způsob separace pěchoty představovaly speciální vagóny, opatřené po celém obvodu střílnami. S polu s nimi přišel i zcela nový typ, který používal šikmé železné kasematy připomínající podlouhlé pyramidy. Podobné nástavby koneckonců používala i námořní flotila konfederačních obrněných plavidel.

Zatímco pancéřování celkem bezpečně ochránilo obrněné vlaky před střelbou, na výbušná zařízení různého druhu a konstrukce, která se na kolejích objevovala čím dál častěji, bylo krátké. Dobře zkonstruovaná tlaková mina (dobově by se spíš použilo slovo torpédo) dokázala vlak nejen vykolejit ale také zcela zničit. Částečně se těmto kolizím předcházelo umísťováním zvláštního vagónu do čela vlaku. V lepším případě najetí na minu odnesl pouze tento "obětní beránek" a vlak mohl pokračovat v cestě. Jinou metodou, jak předejít útokům na federální vlaky bylo využití konfederačních zajatců jako živých štítů.
S rychlým vývojem technologie parního pohonu se brzy objevila menší a hospodárnější kolejová vozidla s vlastním parním strojem a tudíž nezávislá na těžkopádných lokomotivách. Po opancéřování mohly tyto hbité drezíny sloužit například pro průzkum před vlastním průjezdem vlaku nebo i jako samostatná bojová jednotka.

Američané se díky občanské válce stali lídrem ve vývoji obrněných vlaků a železničních baterií, což mimo jiné znamenalo i jistý předstih před ostatním světem v pozdější koncepci obrněných bojových vozidel jako např. tanků, transportérů nebo samohybných děl.

/DixieLine | Bob2008