úvod/ články/ filmy/ zvuková sekce/ zdroje & linky

/

Andersonville - Peklo na zemi
Andersonville, nebo také Camp Sumter jak bylo oficiálně nazýváno, bylo jedno z největších a spolehlivě také nejodpornějších Konfederačních vojenských vězení postavených během občanské války. Bylo zřízeno na počátku roku 1864 po rozhodnutí Konfederační vlády přesunout velké množství federálních zajatců, zadržovaných v Richmondu a okolí na místo s vyšším zabezpečením a větší možností zásobování. V listopadu 1863 byl vyslán do vesnice Andersonville v Sumter County v jižní Georgii kapitán W. Sidney Winder aby řídil výstavbu internačního tábora pro zajaté vojáky Unie. Místo odpovídalo všem požadavkům. Nacházelo se hluboko na jihu, v dosahu zdroje čisté vody a jihozápadní železniční dráhy.

Zajatci spali v chatrčích ze zbytků dřeva, pod přístřešky z kusů plachtoviny a vyřazených stanů nebo prostě v dírách vyhrabaných v zemi. Mnoho jich nemělo ochranu proti dešti, slunci a chladu vůbec. Šatstvo se nefasovalo, mnozí přežívali v hadrech nebo nazí.

Věznice v Andersonville se brzy stala na Severu neblaze proslulou díky hrozným podmínkám, ve kterých museli vězni žít. Mezi federálními vojáky budila hrůzu hlavně pověst tábora Sumter jako místa, odkud se už nikdo nevrátí. A ta nebyla daleko od pravdy. Během čtrnáctiměsíční existence tábora zde přebývalo více než 45,000 zajatých vojáků Unie. Z nich téměř 13,000 zemřelo, hlavně v důsledku různých nemocí, nedostatečné hygieny, podvýživy a jiných strádání.
Věznice byla původně navržena pro pobyt asi 10,000 věznů ale v srpnu 1864, kdy se výrazně zhoršilo zásobování a zhroutil se systém výměny zajatců mezi Severem a Jihem, zde počet věznů převyšoval 32,000. Toto otřesné překročení kapacity vedlo k prudkému zhoršení stavu. Rychle se šířily choroby jako dysenterie, tyfus, gangréna nebo kurděje. Touto dobou také umírá velká část z celkového počtu 12, 912 Andersonvillských obětí. Na obranu Konfederace snad lze říci jenom tolik, že měla nedostatek léků a jídla pro své občany a vojáky, natož pro zajatce.
Vězenská stráž se většinou skládala ze starších mužů a chlapců, které bylo možno postrádat na frontě. V "holubích hnízdech", jak vězni říkali strážním budkám se střídali v hlídkách a stříleli na každého, kdo se pokusil přelézt tzv. "deadline" - dřevěný plot uvnitř vnější ohrady.
Jak se nedařilo Konfederaci ve válce, nedařila se ani schopnost postarat se o své vězně. Přežití se stalo jedinou starostí většiny věznů. K jejich mizerným vyhlídkám se ještě přidalo vznikání jakýchsi gangů, z nichž nejhorší byli takzvaní "Andersonville Raiders". V nich se dávali dohromady většinou lidé s kriminální minulostí a měli sklony k terorizování ostatních obyvatel tábora. V červenci ale došlo k nápravě, když velitel tábora Wirz na základě vzrůstajících nepokojů nechal šest největších lotrů z Raiders pověsit. Exekuce byla vykonána 11. července 1864.
Po válce ale skončil na šibenici i sám kapitán Henry Wirz. Byl souzen za válečné zločiny a je dnes uváděn jako první odsouzený válečný zločinec v dějinách.
Dnes je Andersonville vyhlášeno národním historickým místem a je zde památník, připomínající všechny americké válečné zajatce v národní historii.

Ze vzpomínek Williama Marvela:
"Hluk třiceti tisíc mužů prakticky nikdy neutichá. Neustálá ozvěna rachotu a výkřiků dohromady zní jako bouře. S přicházející nocí se mění v jakýsi bzukot a úplně ustává pouze pro ty kteří se již ráno neprobudí. Vězenský život neustává ani v noci, obvzláště pro kriminální živly. Tu a tam se ozývá šeptání modliteb ze stanů umírajících. Po desáté hodině se obvykle objeví malé ohníčky, které sotva mohou někoho zahřát, postupně umlká sténání nemocných a temnota se naplnuje truchlivou netečností. Pouze v pár šedivých okamžicích začínajícího jitra mezi třetí a čtvrtou hodinou nastává něco, čemu se dá říkat ticho..."

Devátého srpna 1864 v poledne se nad táborem přehnala prudká bouře. Hromy, blesky a liják pokračovaly další tři hodiny. Splašky z odpadní jámy a latrín přetekly a dostaly do níže položených míst v areálu. Potok protékající táborem se rychle rozvodnil a kmeny proudem stržených stromů spolu s vnější ohradou vytvořily hráz. Tlak vody nakonec prolomil v ohradě otvor ale většina zajatců byla tak zesláblá, že se nikdo z nich nepokusil o útěk. Stráže Rebelů díru brzy opravili.
"10. srpna se naskytl ubohý pohled. Bouře nejvíce postihla těžce nemocné; ti kteří leželi v uličkách mezi stany a nemohli se postavit smetl proud a mnoho se jich utopilo. Ten den si obyčejná bouřka vzala přes sto duší"

A ještě jeden zajímavý link o probíhajícím archeologickém průzkumu v prostoru bývalého Andersonvillského tábora: http://www.cr.nps.gov/seac/andefiel.htm

Plechové stodoly útočí III.
Buráky
Ruční granáty
Hej! Nemáš trochu tabáku?
Mark Twain
Čas vánoční, čas válečný
Plechové stodoly útočí II.
Konfederační indiáni
Andersonvillské peklo
Plechové stodoly útočí
Poklad na mořském dně
Proměny strýčka Sama
Mýtus jménem John Brown
Rozdělená Amerika
Bláboly pana Verna
Poslední pohřeb
Tajemství H.L.Hunley
Lee v sedle
Red River campaign
Obléhání Charlestonu